Mě si nevšímej - webkamerový mýtus

Tohle čtěte jen na vlastní nebezpečí. Pokud máte sklony k paranoidnímu chování, článek přeskočte.

Bydlím v pošahaný rodině. Máma je jedna z těch, co věří že Obama je antikrist a za všechno špatný minimálně 20 let nazpět dokáže obvinit Ilumináty. Táta většinou mlčí, ale s mámou souhlasí. Když se chystal konec světa v roce 2012, myslel jsem že opravdu zešílím. Celé dny nemlela o ničem jiném. Obvykle když se takhle rozjede, odplížím se do pokoje a dělám si to svoje. Ani to jí ovšem někdy nezastaví a je schopná pokračovat v rozhovoru skrze dveře.

Bylo to strašný, ale nějak jsem to přežíval.

Někdy v létě 2013 se mi povedlo najít brigádu, a našetřit si na notebook. Koupil jsem si jeden s vestavěnou webkou a mikrofonem. Byl jsem za to rád, protože ani jedno jsem předtím nevlastnil. První věc co mi na to brácha řekl byla, ať si na webkameru dávám krytku, protože lidi mě můžou sledovat i když je notebook vypnutý.

Nebral jsem ho vážně. Jednak byl “nakažen” od rodičů, a jednak to byl… Prostě blbeček. Když mi bylo 5, říkal mi, že když budu jíst psí granule, naučím se jejich řeči. V deseti mě nutil olizovat devítivoltové baterie a ani teď si nedá pokoj…

Divné bylo, že co jsem měl ten notebook, trpěl jsem nespavostí. Prostě jsem neusnul bez nějakého zvuku na pozadí. Díky tomu jsem si vypracoval takovou rutinu. Každý večer netflix, díl nebo dva nějakého seriálu, nakonec rainymood a spánek.

V tu dobu jsem také míval noční můry. Dával jsem to za vinu té nespavosti. Přišlo mi to zvláštní, živé sny jsem míval často, ale noční můry? Poslední snad v devíti letech. Nebyl to ten stejný sen každou noc, ale všechny měly podobný základ.

Zvuk deště (způsobený asi rainymoodem) . Vešel jsem do místnosti kterou jsem znal. (tátova dílna, školní divadlo, moje brigáda a.t.p.) V oné místnosti vždy byli nějací lidé. Většinou ti které jsem znal. Rodiče, spolužáci, učitelé, sousedé.

Všichni na mě zírali.

Po chvíli ticha vždy někdo z nich promluvil : “Pokračuj, nás si nevšímej. Jen se díváme.”

Polil mě studený pot a šel jsem dělat to, co dělávám.

Udělal jsem úkoly.

Četl si.

Hrál jsem hry na počítači…

Vždy když jsem přerušil svojí činnost, slyšel jsem naštvané zavrčení a všichni co stáli kolem mě udělali krok v před a ve tváři měli šílený výraz.

S každým dalším polevením v ostražitosti se přibližovali a jejich obličeje byly čím dál víc nenávistně skroucené a ten zvuk co vydávali byl čím dál méně lidský. Nedokázal jsem udržet pozornost, už jsem pod židlí viděl špičky nohou a cítil jejich dech za krkem.

Očekával jsem to nejhorší když v tom mě někdo pohladil po hlavě a začal mě konejšit. Otočil jsem se, a zahlédl někoho, koho jsem neznal. Nemohl jsem ho znát protože něco takového ani nemohlo existovat. Obličej bílý jako stěna, místo očí jen černé díry.

Chytl mě za hlavu, otočil mě a já uviděl nenávistí zkroucené obličeje mých známých. Všichni měli rudě zbarvené oči a pištěli vysokým nelidským tónem.

Pak jsem ucítil něčí ruku na krku a uslyšel šepot : “To bude dobré.”

V tuhle chvíli jsem se probudil, polštář byl zmáčený potem. Kvůli spánkové paralýze jsem se nemohl hnout a rozbrečel jsem se jako malé děcko.

Po té co paralýza odezněla, začal jsem šmátrat po nočním stolku abych našel mobil a podíval se na hodiny. Pak mi došlo že na něm mám vlastně notebook a můžu se podívat tam.

Zapnul jsem obrazovku ale místo hodin mě zaujalo něco jiného. Skype byl zapnutý. Kliknul jsem na ikonku ve spodní liště a zjistil jsem že je aktivní videohovor s číslem 000-000-0000. Podle času s ním volám skoro 5 hodin.

Na obrazovce jsem viděl ten obličej. Chvíli zíral a pak jsem uslyšel z notebooku hlas : “Pokračuj, mě si nevšímej. Jen se dívám.”

Takže až půjdete dnes večer spát, vypněte notebook a zaklapněte víko.

On vás vidí!